Černý autobus

Divnej svět v mojí hlavě aneb schizofrenní autobus

Tak to zkusím,  napsat pravdu o černém autobuse, co přijel do Prahy a zůstal tam stát dlouhé čtyři dny. Ale i to bylo málo. Když jsem v pátek přišla, tlačila se u vchodu spousta lidí. Všichni chtěli dovnitř a nechápali, že se tam prostě nevejdou a hlavně, musí být objednáni na určitou hodinu. Takže vznikla docela nepochopitelná situace. Spousta zdravých lidí se rozčilovala, že nemůže být v kůži schizofrenika a obviňovali se kdo předbíhá, kdo tu byl dřív, kdo lže a nakonec došlo i na strkání a nadávky.

Ani nevím jak se mi podařilo protlačit dovnitř. U vstupu do černého vozidla bylo slyšet divné zvuky, jako když jsme byli na Matějské pouti  v „Domě hrůzy“. Tam  přijede vláček, do kterého si sedneš, jedeš tmou odkud se vynořují kdejaké příšery, někdo na tebe bafne, vykřikne nebo ti zaklepe na rameno. Pak jsi najednou venku a ten vláček odjede a všechno zůstane na svém místě. Jde to prostě mimo tebe. Schizofrenní autobus je ale úplně něco jiného, tam totiž máš všechno v hlavě, není to okolo tebe, ale v tobě.

Takže se nejdřív zaregistruješ na počítači co stojí u dveří. Na hlavě máš sluchátka, pouští ti příjemnou hudbu, vidíš záběry bezstarostných lidí, ale taky varování, pokud si kardiak, epileptik nebo nadmíru lekavý a citlivý člověk neměl by si chodit do kabinky, která je uzavřená. Říkala jsem si, když už jsem tady, tak jdu dovnitř, přece můžu zavřít oči a nedívat se nebo si zacpu uši a bude. Lidi co vycházeli po produkci ven, se mi nezdáli nějaký mimo, možná jen trochu zaražený.

Takže jsem si vzala pořadový číslo a ještě chvíli čekala. Moji jedničku, ale volali docela brzy. Strčili mě do tmavý, těsný kabinky a prý, kdyby mi nebylo dobře, mám zamávat do kamery, co mě sleduje, a oni si už pro mě přijdou. Stála jsem tam na žluté značce, přede mnou velká obrazovka a zábradlí, kterého se mám držet. No to mi ani říkat nemuseli, chytila jsem se ho jako klíště a dobře jsem udělala. Obrazovka se najednou rozsvítila a hnusnej, skuhravej hlas mi začal vyhrožovat. Co že to jako dělám, ven, že stejně nepůjdu, za dveřmi je ten strašnej, zlej svět. Obrázky co tam běžely byly tak odporný, že jsem se chvíli nedívala. Takovej ten strašidelnej obličej, jak si lidi představují satana. Pak se zdálo, že jde ke mě a leze mi přímo do mozku. Taky tam bylo všechno hrozně moc nahlas. Na místě kde jsem stála, byla malá plošinka a ta sebou cukala, takže když jsem si chtěla zacpat uši, mrsklo to se mnou. Raději jsem se připlácla na to zábradlí a zkusila vydržet.

Zdálo se, že bude chvíli klid, satan zmizel a zůstaly jen normální věci. Žaluzie, klíče, schody a jde se ven. Jenže zvuky, ty zvuky byly hrozně hlasitý a já si myslela, že mi praskne hlava. Bylo to natočený v nějakým velkým městě, takže bylo slyšet tramvaje, sbíječky a takovej ten městkej mumraj, co normálně nevnímáš, ale tady to bylo stokrát zesílený a ten strašidelnej, odpornej hlas ĎÁBLA šeptal do ucha, že to nezvládnu (vyjít ven a koupit rohlíky). Věci okolo jako by na mě padaly, lidi se divně dívali (byla tam jedna ženská co se usmívala, ale pak najednou hlas šeptá: „ona to ví“, nevím sice co ví, ale přijde mi odporná a ten dábel je najednou v ní). Další se smáli a sledovali co udělám. Nic. Jen zmatek a pocit ztracenýho psa. Bojím se přejít ulici, dívat se okolo nebo se jen pohnout. Všude je kravál, cukám sebou, nohy  ujíždí, hlava se  motá a hledám záchytný bod. Ten tu není, jen satanáš se na mě dívá a chechtá se. Stojí přede mnou, přibližuje se a už je v mým těle, mám ho v hlavě, v mozku.

 Najednou ho už nevidím, není tu,  jen povědomá fotka v novinách a pod ní nápis – hledá se nebezpečný zločinec. Jo, vážně tam byla, v tom filmu, moje fotka s tím popiskem. A pak ještě jednou jako pátrání po pohřešovaném v televizi… fuj děsivej pocit. Nejdřív překvapení a potom, kam se schovám, aby mě nenašli. Pak byl najednou konec, ale ten hlas slyším ještě dneska. Nevím co bylo jako poslední záběr ani jak jsem se vymotala ven. Jen mi bylo hrozně těžko a smutno, z toho co si náš Radek musel prožít. My jsme ho nechápali a ještě mu nadávali, že je neschopnej něco dělat a jen se válí v posteli. Ten projekt se jmenoval „Cesta dlážděná strachem“ a vážně jsem tam měla strach, takovou úzkost jsem ještě nezažila, myslím, že na ten pocit nikdy nezapomenu.                            

                                                                                                                 Monika Petrásková,  Kolín