Informace o nás

Šela Kolín, o.s.  je svépomocné  sdružení rodičů, příbuzných a přátel osob s duševním postižením.

 Hlavní náplň činnosti OS Šela Kolín

V první etapě oslovit co nejširší okruh občanů, rodičů, známých, odborníků pracujících v psychiatrii a místní správu, kteří by měli zájem naši činnost podporovat. Toto se uskuteční schůzkami a návštěvami  s místními ambulatními psychiatry a navázáním kontaktů s odborem zdravotní a sociální správy na Městském úřadě v Kolíně. V této etapě je také důležité zmapování situace v kolínském regionu, kde velmi chybí další možnosti, aby klienti/pacienti mohli využívat následné služby po pobytu v    léčebně. Zjistit a zaměřit se na jejich potřeby, přání a možnosti, které by jejich život s touto chorobou ulehčovaly a pomáhaly jim zařazovat se do běžného života. Dále navazovat kontakty s rodinami, kde se duševní onemocnění projevilo. Seznamovat se s jejich starostmi, vyměňovat si zkušenosti se zvládnutím ataků, vzájemně se   vyposlechnout, protože kdo má zkušenosti s nemocí a kdo nejvíce trpí, je rodina duševně nemocných.                                                                        

V druhé etapě vybudovat kontaktní a informační centrum, případně vytvořit klub jak pro rodiče, tak i pro nemocné. Bylo by to místem, kde by se mohli setkávat,              vyměňovat si zkušenosti, prožitky nebo jenom si neformálně popovídat a posedět nad šálkem lahodného čaje a kávy. Informační centrum by mělo sloužit jako           útočiště pro rodinné příslušníky i pro pacienty. Odborně vyškolení pracovníci by zde podávali informace z oblasti zdravotní péče, sociálních služeb a o oprávněných    nárocích těchto osob. Rodinám i pacientům chybí nejvíce informace o novinkách v psychiatrii, nových způsobech léčení, nových lécích, právních záležitostech, o         souběhu důchodů a pracovního zařazení. Důležité také je, aby rodina a pacienti se necítili poznamenaní nemocí, protože v dnešní uspěchané době duševních          chorob přibývá a většinou postihuje hlavně mladší lidi v produktivním věku. Nemoc přichází náhle a většinou rodinu zaskočí, nepočítáme s ní a hlavně nevíme, jak     chorobu zvládat. S duševním onemocněním se musí vyrovnat celá rodina, změnit a přizpůsobit způsob života, své plány úplně novým odmínkám.                                  

Ve třetí etapě iniciovat vytvoření chráněných dílen a podporovaného bydlení. Tato forma by vytvořila vhodný ekvivalent k tradiční a klasické ústavní péči, která je sice     důležitá, ale postrádáme další následnou péči. Na co se ale v našem státě hlavně zapomíná, je rozšiřování chráněných dílen, protože pacienti s duševní chorobou   potřebují zařadit do činnosti, potřebují mít pocit užitečnosti, ale nemoc je vyřazuje z běžného způsobu života. Nemohou  s touto nemocí podávat výkony jako zdraví      lidé. Někdy je potřeba si osvojovat a začleňovat se do práce pomalu a pozvolna. Ze své zkušenosti víme, že nestačí lidem dát důchod a nechat je svému osudu.       Nejhorší pro nás rodiče je, když vidíme své blízké,  jak se uzavírají světu, nekomunikují s okolním světem, ztrácí kamarády a smysl života. Většinou jsou tito lidé         fyzicky zdraví a právě pomoc při zařazování do přiměřené činnosti je pro ně velmi důležitá. Dále je pro tuto skupinu lidí  hodně důležité vytvářet chráněné a                     podporované bydlení.  Je to další krok k podpoře jejich samostatnosti a učení o sebe se umět postarat. Stát a naše samospráva by měly tento trend, který je v jiných státech osvědčený a dobře fungující, podporovat. Je ale také hodně důležité, aby rodiny a příbuzní se dokázali zapojit do rodičovských iniciativ, a tím dali najevo, jak   jsou tyto věci pro nás důležité.